Láska po arabsku

Nikdy bych neřekla, že tohle budu někdy psát. Nebylo to období mého života na které bych byla zrovna pyšná, ale možná proto to chci sdílet, abych upozornila holky, ženy, aby věděly do čeho jdou...

Chodila jsem s Arabem. Než začnu tak chci říct, že pokud má někdo vztah s Arabem a vyhovuje mu to, tak to beru. Všichni nejsou stejní a tohle nemá být článek o tom, jak nadávám na určitou rasu nebo náboženství, vůbec ne! Je to čistě moje zkušenost. Zpátky k tématu, které někoho možná šokovalo... Ano, chodila jsem s Arabem. Problém byl, že jsem dopředu nevěděla co se bude v našem vztahu dít. Jo, po zjištění, že je Arab jsem docela dostala strach, protože celé moje povědomí o této rase bylo, že to jsou nebezpeční lidé, kteří by pro Allaha udělali cokoliv. Ale řekla jsem si, že mě ten kluk zajímá a dám mu šanci, potlačím předsudky. Nikdo to nevěděl... Vztah to byl od začátku komplikovaný. Ale já se poměrně brzo zamilovala. Což byla chyba, protože jsem mu dala do ruky trumfy, aby mě mohl ovládat. Slepě jsem mu věřila. A jsem vychovaná v tom, že pokud někoho miluješ/máš rád, tak mu nikdy nebudeš ubližovat. Jak jsem se mýlila. Urychlím to, láska jako trám, intenzivní, vášnivý vztah. Jo, dobrý. Ovšem časem nastaly jisté neshody a onen chlapec se k nim stavěl způsobem, který jsem nepobírala. Žárlivý, majetnický... Perfektní to kombinace... Když se pohádáte a pak si o tom chcete promluvit, vy brečíte, protože je vám to líto a on se na vás dívá, nehne brvou a kouří... To bych ho prokopla zdí. Hodně mi ublížil a ne jednou. Pochopila jsem jedno. Oni jsou mistři v romantice a vyjadřování lásky k vám. To co vypustí z pusy, tak bych lásku nikdy nedefinovala a myslím, že to nikdo jiný nedokáže. To je bezkonkurenční. Dokáží vás milovat každou částicí svého těla. Ovšem rychlost s jakou dokážou být zlí, nenávistní a krutí v tom jsou také mistři. Ten vztah byl nahoru dolů. Smích a slzy, radost a bolest. Totální schíza. To jeho věčné omlouvání, že to bylo naposled, že ho to mrzí, ale že kdybych se tak nechovala, tak že by se to nestalo. Takže nakonec jsem špatná byla zase jenom já. To potěší. Měl mě v hrsti. Věděl, jak na mě. Využíval mého citu. Ne jednou mě citově vydíral. Prostě upír, dokázal mě totálně vysát. Nemyslím peníze, i když se o to taky pokoušel, sice jen jednou, ale jo. Spíše to myslím ve smyslu psychicky a mojí energie...

Došlo to tak daleko, že jsme se několikrát rozešli a zase se dali dohromady. Pak jsme se už jenom hádali. Stačilo, abych řekla něco, co se mu nelíbilo a hned byl oheň na střeše. Nedokážu to popsat, ale do jisté míry jsem ho pořád milovala a byla jsem na něm doslova závislá, nechtěla jsem o něj přijít. Až jednou nastal zlom, kdy jsem se zeptala sama sebe, zda ho ještě miluju, zda je tam ještě něco... Bylo. Sice malinko, ale bylo. Dokud to nevyprchalo, tak jsme to stále nějak pytlíkovali. Nahoru, dolů. Jednou jo, jednou ne. Láska a nenávist. Pak jsem ho jednou po dalším rozchodu smazala z Facebooku a zablokovala jsem ho. Nebudu lhát, po pár měsících jsem se nechala zase zviklat. Jo já vím, byla jsem totální blbá kráva. Svěřila jsem se kamarádce, která byla zděšená, bála se o mě... Spíše mi vysvětlila to co vidím dnes a píšu vám sem dnes, ale dřív jsem to neviděla, nechtěla jsem si to přiznat. Svojí naivitu a jeho krutost. Blokla jsem ho definitivně. Konec. Ulevilo se mi. Občas mi chyběl. Já jemu zřejmě taky, protože se mi pokoušel psát od jeho kamarádů. Nakonec mě jeho kamarádi začali balit, bez jeho vědomí samozřejmě. Šílený. Na mě fakt jdou, stále a stále po mě jedou Arabové. Tak jak to dopadlo, co myslíte? Fanfáry, bylo to definitivní - KONEC!!!

 

 

Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. A tak se stalo i v mém případě. Naštěstí! Tenhle článek jsem se rozhodla napsat, protože mi před pár dny znovu napsal. Založil si nový účet na Facebooku, takže mi mohl napsat. Napsal mi, že mu chybím. Koukala jsem na tu zprávu. Zvedla jsem oči od mobilu a zeptala jsem se sama sebe: ,,Co cítíš? Cítíš vůbec něco?'' ,,Ne. Necítím nic. Ani lásku, ani nenávist. Prostě nic, je mi ukradenej.'' Čímž mi došlo, že nemá cenu mu psát. Protože byť se s někým bavit kamarádsky, tak k němu musím mít nějaký pocit, byť jenom to, že je mi sympatický, že mě ten člověk zajímá, že je milý. Ale když tam není totálně, ale totálně NIC, tak to nemá cenu! Takže jsem s čistým srdcem odmítla konverzaci a smazala jeho žádost o přátelství. A tím končí můj příběh. Od Arabů se držím dál. I když je fakt něčím přitahuju. Ale oni mě ne, ne tím jakou mají pověst, ale tím, co jsem zažila na vlastní kůži. Už fakt ne. Stačilo. Prostě mi došlo, že jde o kulturu. O to v jakém prostředí člověk žije. Nemyslím finanční úroveň. Myslím způsob chování. Sociální prostředí. Když jsou zvyklí, že žena má být absolutně poslušná svému muži a on s ní může jednat jako s kusem nábytku, tak ho těžko budete učit, že my jsme tady zvyklí na něco jiného. To nejde. Pokud to někomu vyhovuje, tak prosím. Neberu to nikomu, ale já prostě NE. A kecama typu: ,,Bez tebe nemůžu žít. Ty jsi světlo mého života a přeju si nejvíc v životě, aby jsi byla matkou mých dětí.'' mě už vážně neohromí, protože vzápětí mě dokáže totálně psychicky zdeptat.

Prosím neukamenujte mě komentářema typu: ,,Ty jsi totálně blbá, vždyť jsi věděla do čeho jdeš!'' Bylo mi 18, když jsme spolu začali a dost naivní, důvěřivá a prahnoucí po zájmu a lásce (což tedy dodnes - to prahnutí, ale už jsem moudřejší - doufám :D) Zároveň nepotřebuju, aby jste mě litovali. Má to být spíše jen moje zkušenost. Varování. Je na každém jak si to přebere.

Děkuju za vaše komentáře ♥

Vaše Chloé ♥