Dokonalé maskování

 

Maska - řecké a římské divadlo, karnevaly, plesy... Postupem času se ale lidé naučili nosit masky ne kvůli divadlu, nebo karnevalu. Začali je nosit i v běžném životě. Proto je někdy dost těžké poznat, kdo se vlastně skrývá za maskou, kterou vidíme.

Pro mnoho lidí je pohodlné nasadit falešnou tvář či tzv. poker face, aby nikdo nepoznal, co si myslí. Jaká je ale příčina? Někdo se snaží skrýt své záměry a nedostatky a skrze přetvářku se přizpůsobit společenským normám. Hrát si na někoho kým nejsem, abych měl nějakou image, která lidem imponuje. Přizpůsobovat se skupině ze strachu, abych nebyl v pozici outsidera. Ovšem neměli bychom vždy vycházet z toho, že člověk za maskou je prostě pravým opakem toho, co předvádí svým maskováním.

Ať už je maskování záměrné a účelné, nebo jen jako bezděčná, nevědomá reakce, v každém případě si jím chce člověk vydobýt výhody, získat pohodlí a vyhnout se potížím. Tak může slaboch a úzkostlivý člověk zaujmout pózu silného a sebejistého a utajit zranitelnou povahu, na­hánět strach svým partnerům či protivníkům. Jak se říká: nejlepší obrana je útok! Na straně dru­hé může touto cestou člověk průbojný a sebejistý předstírat efektně nejistotu, slabost a bezmoc, aby obdržel vytouženou výhodu materiální nebo duševní kvality. Buduje-li si někdo svoji image, protože potřebuje zvlášt­ní ideální obraz sebe samého, aby tím mohla vzrůst jeho chabá sebedůvěra, nebo věří-li, že se musí z ohledu na utis­kující většinu přizpůsobit konvencím a k nerozeznání se uniformovat, nemění to nic na skutečnosti, že cílem je do­sáhnout vždy toho samého: opatřit si výhodu. Být o krok napřed.

Už jako děti se učíme, že nám přísluší určité role a že je lépe se podrobit odpovídajícím normám a cílo­vým představám. Takže hrajeme též, účinkujeme v našich rolích na jevišti života a předvádíme podle potřeby horlivé­ho žáčka nebo odvážného lezce po stromech, něžného mi­lence nebo nekompromisního manažera, jemně jednajícího bližního nebo světaznalého playboye.

Společenské normy, konvence, ideály, očekávání a ná­tlak většiny, skupinové chování a vysněné představy vyvo­lávají nutkání, na které reagujeme nasazením masek. Před­vádíme vůdce nebo přitakávače, ze strachu a nesvobody utí­káme do perfekcionismu, od masky k sebeklamu, k životní lži.

*Text výše je citace z knihy: Dr. Alfred J. Bierach - Za maskou je člověk, nakladatelství Alternativa

Psychologické vysvětlení masek máme za sebou. Je to vlastně to, co jsem chtěla napsat. Přiznejme si, kdo si někdy nenasadil masku, aby zakryl své pocity a názory. Nechtěli jsme se ztrapnit, nebo přiznat slabost. I já jsem to udělala a dělám. Není to proto, že bych se chtěla přetvařovat, jenom... prostě někdy nechci aby někdo viděl, co si myslím. A nebo proto, že nechci lidi zatěžovat svými pocity a náladami. Asi je to někdy špatně. Ano vím to. A když se řekne maska hned si vzpomenu na Zoufalé manželky na Bree. Ta sama masku dost propagovala. A bylo jí to vyčítáno. Nosila jí až příliš často - vlastně pořád a bylo to až nepřirozené. Když jí bylo mizerně, nasadila úsměv a byla naprosto v pohodě a v klidu. Páni, to muselo být sebezapření. Naučila jí to její matka, která jí řekla, že žena musí nosit masku, protože před mužem nemůže být sama sebou. Muž když ví, že ho žena miluje, tak si s ní může dělat co chce, ovládat jí. A to přece žena nemůže dovolit! Jak moc dělá dětství..

Maska má své výhody i nevýhody, někdy se hodí, ale někdy je zbytečné jí používat. Já s tím mám taky problém, jak jsem na sebe prozradila výše. Je to strachem z lidí, které neznám. Mám strach, že když bych se 'projevila', že by se to mohlo otočit proti mě, nebo že by mi lidé mohli ublížit.